ale0: V podstatě říkáš, že jsem měl být zticha a nevyslovit svůj názor a kryješ se nějakým zen-čímsi. Pan Voltaire asi momentálně neletí tak jako zen, ale tento pán řekl: Nesouhlasím s vámi, co říkáte, ale navždy budu bránit, abyste to říkat mohl. Drž se toho.
K věci samé konkrétní příklad. Pamatuji si na článek, nemůžu ho najít na netu. Myslím a snad se nepletu, že ho psal Astinus na svých stránkách, našel jsem jenom Bammalovu stránku s tímto nefunkčním odkazem na:
Astinovy ADnD Strany (mimochodem už z té Bammalovi stránky s prastarým vzhledem je jasné, do jak vzdálené historie devadesátých let se snažím pohledět). Ten článek byl o roleplayingu ... pamatuji, že v něm bylo psáno to, že postava trpaslík našel ve hře (AD&D) magickou sponu a ač hráč věděl, že je tato spona trpaslíkovi nanic, tak hráč dobrovolně s citem pro situaci ve hře hrál trpaslíka tak, že se trpoš nechtěl spony vzdát, prodat ji, směnit, ale hrdě ji nosil ... protože ji trpaslík našel a vytvořil si k ní vztah. Potřebuje to něco dodat? Ten hráč nepotřeboval žádný herně mechanikový cukřík (herní výhodu) ani bič (něco co by ho povinně nutilo tak hrát). Krása, krása, krása!
Když pak po létech kolem roku 2006 naběhl jeden Lolek na RPGForum a jal se plošným bombardováním mimo jiné zvěstovat, že déendéčkary si myslia, že ich hra je najlepšia a hrajú to (načež popsal stupidní způsob hraní, do kterého se radostně strefoval), tak bylo jednomu s ohledem na předešlý odstavec na blití. Já vážně nemám rád, když se z lidí dělají blbci. Když se frustrace z vlastních šlápot v minulosti generalizuje a vztahuje na všechny. Není tomu tak.
Pokud jde o moje počátky hraní, tak k AD&D jsem se dostal ve věku 23 let a přidal jsem se ke skupině stejně starých lidí. Což možná hrálo svoji roli, neboť jsem nezačal jako hrr-hrr puberťák. Jednu sezonu jsem seděl u jejich hraní a jenom poslouchal, jak hrají, další rok jsem se přidal. Nezažíval jsem bizarní přetahované mezi DMem a hráči , které se s oblibou popisují na netu, žádné házení šutrů do motorů stíhaček, žádné zabíjení vlastního oslíka kvůli jednomu expu. DM byl bezvadný a v klidu improvizoval. Moje první postava měla zápornou vlastnost (panický strach z masožravých květin), ve hře na to došlo a nepovažoval jsem to za šikanu. Stalo se, že jsem jakožto kněz hnusně ubil před najmutými lidmi nepřítele stylem, který odporoval mému přesvědčení a božstvu a druhý den byla má motlitba ke kouzlům nevyslyšena, další den také ... než jsem se očistil - pro mě to nebyla frustrace, "žral" jsem to, žral jsem DMa.
Moje rada zní: kvalita lidí, se kterými hrajete, ke kterým se přidáte, rozhoduje.